Vida, vida, kolo se nám polámalo. A kdo by to byl býval řekl. Sotvaže člověk doslova zhltnul oba úvodní díly proslulé série Simona R. Greena „Morituri“ (v prvním případě díl bezejmenný a v tom druhém s přívlastkem „Rebelie“), už už sahal po dílu třetím, závěrečném, v němž podle všeho měla mistrně rozehraná vesmírná hříčka s leskem sobě vlastním vyvrcholit. Jenže ouha. Nic takového se nekoná, a naopak, v okamžiku, kdy si lehce zavrníte nad náznakem happy – endu na poslední straně, vám z celé „Války“ (a potažmo i z celého prozatímního „Morituriho“) zůstane na jazyku jen poněkud nevýrazná pachuť nedotažené práce a zejména násilného dokončení za každou cenu. Jakoby Greenovi v prvním díle na konto skvěle rozehrané zápletky (a zřejmě ne vždy úplně dopředu domyšlené) ujel vlak a přes mistrné zaretušování v díle druhém už to nakonec nedokázal utajit a musel s pravdou (a tedy i nutným dějovým uskromněním se na úkor plynulosti a návaznosti celého vyprávění) ven.

Ovšem, do té doby, než hlavní hrdina Owen Morituri, který se znovu vrací do středu všeho dění, v úvodu „Války“ vybojuje jednu z rozhodujících bitev na rebelské planetě Mlhosvět, je všechno tak nějak v pořádku. Situace se stává téměř bezvýchodnou, císařská vojska vítězí na všech frontách, a přece nakonec povstalci zvítězí, i když s notnou dávkou štěstí a improvizace. Jenže pak Owena v rámci druhé kapitoly (z celkových pěti, snižujících tak ještě o dvě navíc jejich podezřele nízký počet z minula) opouštíme a sledujeme další rebelské vyslance (Gilese Morituriho, Finlaye Popplakha a další), plnící na planetě Shannon jiný důležitý úkol – vyhledat jistého Vincenta Harkera a zjistit od něj jakési veledůležité strategické informace. Ovšem jaké, to zřejmě (i když netuším proč) zůstane záhadou na věky. A tak dobrou pětinu knihy pronikáme do poměrů na planetě obývané oživlými hračkami, aniž bychom se nakonec dozvěděli, proč to vlastně děláme. Vincent Harker je objeven, a jen to samotné, bez jakýchkoliv dalších dotazů, stačí k všeobecné spokojenosti. A hlavní hrdinové se zase vracejí na domovskou planetu Golgotu k finální fázi revoluce.

Ústřední děj je tak naprosto nelogicky zbržděn a jak vyjde najevo později, tahle rána se mu nakonec stává osudnou. Následně totiž čtenář nevyhnutelně zjistí, že už vlastně nezbývá moc času ani prostoru na to, aby byl logicky doplněn, rozveden a systematicky doveden až k závěrečnému vyvrcholení v korunním sále nenáviděné císařovny Kamenné lvice XIV. Rozsáhlé události na nesčetných planetách Říše autor shrne do několika málo odstavců, nestihne rozřešit spoustu podle všeho důležitých věcí (například záhadné znovuoživení Morituriho osobního počítače Ozzymandiuse či dějovou linii kolem říšských šlechtických klanů) a obhajitelným způsobem nezdůvodní ani zařazení některých původně lákavých postav (Hokusův rebelský kolega Alexandr Cyklón nebo Vlkot, poslední z dávného národa lidí – vlků). A na to konto pak už jen krátce, stručně a celkem průhledně vyřídí všechny ostatní hlavní hrdiny, tj. většinou tak, že je nechá umřít či odhalit jejich pravé úmysly, a Morituri a spol. mají cestu k vítězství volnou. Což je sice na jednu stranu chvályhodné, že se konečně dobereme tak dlouho očekávaného konce, ale na tu druhou už méně, neboť prostředky, se kterými jsme toho dosáhli, jaksi zůstaly viset daleko za očekáváním. Jakoby vypravěč ve třech čtvrtinách svého výkonu ztratil vědomí, a poté, co se k němu vrátilo, už se mu zbytečně nechtělo vracet k tomu, co dosud nebylo řečeno.

A tak člověk oproti všem předpokladům zůstává na konci trojdílného vyprávění o zneuznaném a nakonec vítězném lordu Owenu Moriturim tak nějak maličko zklamán a docela klidně se může cítit i ošizen. Nadprůměrné žánrové kvality to sice celému příběhu asi úplně neodebere, ale přece jen, pochybnost zůstane, a už vám nikdy nedovolí na „Morituri“ pohlížet s takovým respektem, jaký si podle všeho asi původně měl zasloužit.